Náhradu škody lze omezit, dokonce se jí i vzdát

Konečně  jasno v obchodním právu:  Náhradu škody lze omezit, dokonce se jí i vzdát

 

Od 1.1.2012 je účinná  novela § 386 obchodního zákoníku, která mimo jiné konečně řeší spornou otázku obchodního práva, zda je možné v obchodních vztazích smluvně limitovat výši náhrady škody ještě před tím, než dojde k porušení povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Předem se však nadále nelze vzdát práva na náhradu škody pro případ, že by došlo porušení povinnosti úmyslně.

 

Nový §  386 obchodního zákoníku tak má toto znění:

 

(1) Ve vztazích upravených tímto zákonem se lze dohodou vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, se však nelze vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně ani toto právo omezit.

 

Dosavadní znění  zákona stanovilo, že se nároku na náhradu škody „nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout.“ Toto ustanovení bylo vyjmenováno v § 263 odst. 1 obchodního zákoníku jako jedno z těch, která nelze měnit dohodou stran. Problematická byla tato otázka z hlediska celkového ladění ustanovení obchodního zákoníku vztahujících se k náhradě škody, která jsou převážně dispozitivní, a je tudíž možné je dohodou stran upravit. V obchodní praxi se pak objevovaly pokusy náhradu škody limitovat, na což soudy a rozhodčí orgány nereagovaly zcela jednotně, judikatura běžných soudů se lišila a neexistovala dostatečně jasná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která by rozhodovací praxi sjednotila. Vrchní soud se několikrát přiklonil k názoru, že smluvní limitaci škody možná je, zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu ale chybělo.1 Navíc soudy často taková omezení náhrady škody posuzovaly jako neplatná, zatímco rozhodčí orgány k nim byly benevolentnější. To vedlo k nežádoucí právní nejistotě.

 

Problém byl hojně diskutován, přičemž převažoval názor, že limitace náhrady škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, je v pořádku, nezachází-li tak daleko, že by případnou náhradu škody zcela vylučovala – pak šlo o jasný rozpor se zákonem, nebo že by se dostávala do rozporu se zásadami poctivého obchodního styku tím, že náhradu škody značně omezovala. Přiměřenost omezení se přitom posuzovala především v souvislosti s výší plnění z daného smluvního vztahu, nikoli v souvislosti s výší škody.

 

Tyto nejasnosti s novelou obchodního zákoníku mizí, což bude jistě uvítáno jak podnikateli, tak právníky. Zároveň však novela znamená ještě pečlivější zvažování smluv obsahujících podobné klauzule a jejich ekonomických dopadů. Liberálnější pojetí limitace náhrady škody může také vést k tlaku ze strany subjektů, které mají silnější ekonomické postavení, na ekonomicky slabší partnery, aby na výraznou limitaci náhrady škody přistoupili i u rizikových smluv. 

 

Advokátní kancelář Rada & Partner