Obecně ke smluvní pokutě

Smluvní pokuta je zajišťovacím institutem, jehož smyslem je zajistit splnění závazku povinného. Jde o peněžitou částku, kterou je dlužník zavázán zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou povinnost, a to i v případě, kdy porušením povinnosti nevznikne věřiteli škoda. Funkce smluvní pokuty je jednak preventivní – dlužník je více motivován splnit svůj závazek, dále pak uhrazovací – odškodňuje oprávněného za to, že závazek nebyl včas a řádně splněn, a konečně sankční – jako postih vůči smluvní straně, která nedodržela své závazky. Smluvní pokuta má charakter paušální náhrady škody, proto má-li oprávněné straně vzniknout nárok na obojí – smluvní pokutu i náhradu škody – musí to být výslovně dohodnuto.

Smluvní pokuta je upravena v občanském zákoníku v §§ 544 a 545, tato ustanovení se však vztahují i na obchodní právo, jelikož občanský zákoník platí pro obchodní vztahy subsidiárně, nemá-li obchodní zákoník samostatnou úpravu, což je právě tento případ. Přesto ale není úprava smluvní pokuty v občanském právu zcela totožná s úpravou  smluvní pokuty v obchodním právu . 

Smluvní pokuta, na rozdíl od úroku z prodlení, nenastupuje automaticky, ale je nutné ji  samostatně sjednat. Ujednání o smluvní pokutě musí mít vždy písemnou formu, a to dokonce i tehdy, pokud pro smlouvu, v níž je sjednána povinnost, která má být smluvní pokutou zajištěna, uzavřena ústně. Smluvní pokuta může být sjednána ve smlouvě hlavní, v jejím dodatku, nebo i v jiné smlouvě. Není rozhodné ani to, zda smluvní strany pro toto ujednání použijí pojem „smluvní pokuta“, neboť rozhodující je obsah ujednání.

Tzv. akcesorická povaha smluvní pokuty se projevuje v tom, že není-li platně sjednán hlavní závazek, nebo jestliže zanikne, nemůže nadále existovat závazek platit smluvní pokutu. Naopak i po zaplacení smluvní pokuty je dlužník i nadále samozřejmě povinen plnit závazek hlavní, pokud si ovšem strany nedohodnou něco jiného.

Výše smluvní pokuty musí být stejně jako všechny právní úkony stanovena určitě a srozumitelně. Tento požadavek splňuje jak smluvní pokuta ujednaná jako jednorázová částka, tak i jako opakované plnění. Smluvní pokuta být dohodnuta i jako procento z dlužné částky. Samotný fakt, že v době sjednání smluvní pokuty, není známa její celková výše, neznamená neurčitost či nesrozumitelnost, proto i taková pokuta je platná. Nezbytné je samozřejmě rovněž stanovení povinnosti, jejíž porušení nárok na smluvní pokutu zakládá. Smluvní pokutou lze zajistit splnění peněžité i nepeněžité povinnosti.

Rozdíl mezi obchodním právem a občanským

Podle § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům a tento požadavek se týká i výše smluvní pokuty. V občanském právu způsobuje nepřiměřená výše smluvní pokuty neplatnost celého ujednání a oprávněný, v jehož prospěch je nepřiměřená smluvní pokuta sjednána, tedy nemá nárok na smluvní pokutu vůbec. Oproti tomu v obchodním právu může soud smluvní pokutu, která je v rozporu s dobrými mravy, přiměřeně snížit a tím zachovat platnost ujednání.

Jaká smluvní pokuta v obchodních vztazích je ale přiměřená? Přestože je dlouhodobě doporučováno nepřekračovat hranici 0,5 % z dlužné částky denně, judikatura neuvádí přesnou maximální výši smluvní pokuty, neboť posouzení přiměřenosti smluvní pokuty je třeba posuzovat vždy případ od případu. Výše smluvních pokut, jež byla shledána v různých případech jako nepřiměřená, se tak liší. 

V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1432/2010 Nejvyšší soud ČR stanovil, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat jen z její výše, nýbrž je třeba přihlédnout zejména k jejímu účelu, zajišťovanému závazku a k okolnostem, za nichž byla sjednána. Za určitých okolností tak Nejvyšší soud ČR neshledal nepřiměřenou smluvní pokutu ani ve výši 1% z dlužné částky denně. Spodní hranicí pro snížení smluvní pokuty soudem je pak výše způsobené škody ke dni rozhodnutí soudu.

Obchodní právo se v oblasti smluvní pokuty liší od občanského rovněž ve vzniku povinnosti uhradit smluvní pokutu s ohledem na zavinění porušení zajištěného závazku. Zatímco v občanském právu nemusí dlužník smluvní pokutu hradit, pokud porušení povinnosti nezavinil (nedohodnou-li si strany opak), podle § 300 obchodního zákoníku je povinnost zaplatit smluvní pokutu objektivní, vzniká proto bez ohledu na to, zda strana, která porušila svou povinnost, toto porušení zavinila nebo zda nastaly okolnosti vylučující odpovědnost. Dlužník je v obchodním právu povinen platit smluvní pokutu i tehdy, jestliže mu bránila mu ve splnění povinnosti neodvratitelná a nepředvídatelná překážka, která nastala zcela nezávisle na jeho vůli. Strany se však mohou dohodnout odchylně od zákona a stanovit si smluvní režim podobný občanskému právu, taková úprava nicméně není v obchodním právu příliš praktická. 

Nový občanský zákoník

Návrh nového občanského zákoníku sjednocuje úpravu závazkových vztahů obchodního a občanského práva do jediného předpisu, což bude mít vliv i na ustanovení o smluvní pokutě. Vítaná je jistě skutečnost, že nově budou pravidla pro smluvní pokutu stejná. Navrch přitom získává právě úprava podle dosavadního obchodního práva, což znamená, že nově nebude příliš vysoká smluvní pokuta rušena z důvodu rozporu s dobrými mravy ani v občanském právu a soud ji bude moci podle úvahy na návrh dlužníka snížit.

Advokátní kancelář RADA & Partner